Please read this text carefully, distinctly and slowly for any beginner in learning Czech could understand everything and imitate easily every peculiarity of Czech pronunciation. Thank you very much!!! ;=)
O UTRŽENÉM SLUCHÁTKU
Mach a Šebestová byli žáky třetí bé, bydleli v jednom činžáku a chodili do školy spolu.
V domě bydlela paní Kadrnožková se psem Jonatánem a paní Cibulková s kočkou Micinkou, takže tam byl občas pěkný cirkus.
Šebestová si dělala z Jonatána legraci a říkala mu: „Haló, haló, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión".Jonatána to zlobilo, ale jinak to byl kamarád a často paní Kadrnožkové utekl, aby Macha a Šebestovou do školy doprovodil. Jenomže paní Kadr-nožková mu tyhle výlety jen tak netrpěla.
Upřímně řečeno, Mach a Šebestová si na paní Kadrnožkovou rozhodně nemohli stěžovat, protože jejím přičiněním přicházeli do školy skoro vždycky včas. Ani pes Jonatán se na paní Kadrnožkovou nezlobil. Jonatán byl totiž hravé zvíře, a tak měl celé dopoledne o zábavu postaráno.
Ten den byl zrovna přírodopis a soudružka učitelka vyvolala Macha, aby řekl, co ví o zajících. Jenže Mach toho věděl o zajících moc málo, znal akorát zajíce na smetaně, a tak stále říkal: „Zajíc žije v lese, v lese, žije v lese".A soudružka učitelka řekla: „To ví i malé dítě, že nežije na nádraží. Řekni nám, čím se živí, kolik má zubů a tak dále. Tak sednout! Zítra tě vyvolám znovu a jestli to nebude lepší, tak se těš!" Ale Mach se dal najednou do smíchu a s ním celá třída. Všichni se smáli jako pominutí. Cha-cha-cha-cha! Che-che-che-che! Chi-chi-chi!
A soudružka učitelka řekla: „Tak dost! Tohle není žádné vyučování!" Jenže vtom vešel do třídy soudruh ředitel a velice se divil: „Venku je tak krásně a vy jste tady jako zabednění!"
Ale soudružka učitelka řekla: „Promiňte, ale na ulici je pes, chová se jako blázen, no račte se podívat!" A soudruh ředitel se dal do smíchu: „No ne! Ten pes je vynikající! Proč by se měly děti dívat na mrtvého zajíce, když můžou vidět tak báječně živého psa?"A Šebestová řekla: „Prosím, to je náš kamarád Jonatán!" A oba se s Ma¬chem těšili na konec vyučování, až se s Jonatánem sejdou.
Jenže. Když skončila škola, Jonatán už na ulici nebyl a Šebestová si po¬vzdechla: „Toho asi paní Kadrnožková přece jenom chytila!"A tak šli s Machem domů a najednou uviděli takového zvláštního pána.
A Šebestová řekla: „Hele, ten pan si hraje na psa, no koukej co dělá!" Ale Mach řekl: „Šebestová, ty seš přece trdlo! Co by si hrál na psa? Takovej starej člověk si nebude hrát na psa. Ten ztratil brejle, vsaď se!"A měl pravdu. Ten pán ztratil brejle a nemohl je najít, protože brejle se bez brejlí špatně hledají. Naštěstí Mach brejle měl, a tak ty brejle našel.
A starý pán měl radost a řekl: „Tak abyste věděli, za to, že tak hezky pomáháte starým lidem, tak vám něco dám". A Šebestová řekla: „No jo. Ale k čemu nám to bude dobrý? S tím se nikam nedovoláme." A chtěla sluchátko vrátit. Jenomže ten pán byl pryč. „No to jsem blázen!" divil se Mach.
Ale Šebestová řekla: „To máš fuk. Radši mi řekni co s tím budeme dě¬lat?" „Můžeš do toho volat 'Haló, haló, proč je koček málo'," řekl Mach. „A tak štěkám jako hrom, ať je koček milión," řekla Šebestová. A vtom se ze sluchátka ozvalo: „Říkáte milión koček? No prosím, jak si přejete."Oba koukali jako vyjevení, protože tolik koček v životě neviděli. První se vzpamatovala Šebestová a řekla: „Poslouchej, mám dojem, že to má na svědomí to sluchátko." „No jo", řekl Mach. „Jenomže co teď? Co s těma kočkama? Když je vezmu domů, tak mě naši vyhodí."
„A co sluchátko?" řekla Šebestová. „Prosím vás, ať jsou ty kočky pryč!" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale prosím, beze všeho." „Šebestová, člověče, ono to vážně funguje!" řekl Mach. „To je fantastický, chápeš to?" „Ne¬chápu, řekla Šebestová, ale fakt je to, že je to fantastický". A oba kroutili hlavou celou cestu až domů.
Jonatán je zdravil už z dálky a Šebestová řekla: „Chudinka malej! Ta Kadrnožková ho už zase zamkla." Ale Mach se zasmál: „Jestli chceš, tak bude dole na to tata." A řekl: „Mohl by být Jonatán chvilku ptákem?" A ze sluchátka se ozvalo: „Ale jo, no proč ne?"A to už měl Jonatán krásná křídla. A Mach dole křičel: „No tak poleť!" „Vypadá nějak divně, že jo?" řekl Mach. „S takovou obludou si přece nebudeme hrát." Jenomže Šebestová řekla: „Ty si stejně hrát nemůžeš. Musí se učit, zejtra jsi zkoušenej ze zajíců."
Ale Mach se dal do smíchu: „Šebestová, já mám nápad. Vždyť si můžeme hrát se zajícema." A hned řekl: „Prosím vás, my bysme potřebovali, aby z nás byli tři zajíci.." A ze sluchátka se ozvalo: „No jak račte." A než bys řekl švec, Mach, Šebestová a Jonatán hopkali k lesu.
Našli tam spoustu novejch kamarádů a dozvěděli se spoustu věcí. Starý zajíc jim vysvětlil všechno možné: no k čemu jsou vlastně zaječí uši a co se s nima dá dělat. Bylo to všechno hrozně zajímavé až na to, že je pořád vyrušoval nějaký myslivec.Jenomže Mach, Šebestová a Jonatán si s ním naštěstí věděli rady.
A příští den, když soudružka učitelka vyvolala Macha a ptala se, co ví o zajících, Mach začal vyprávět, čím se zajíci živí, kolik mají zubů a kolik dětí, jak bydlí, kdy tak asi ráno vstávají a kdy jdou večer spát. A soudruž¬ka učitelka kroutila hlavou: „No je to vůbec možné, aby žák třetí bé věděl o zajících víc než já?"
A tak Mach dostal jedničku s hvězdičkou a Šebestová mu šeptala: „Tak to ti teda řeknu, že to sluchátko je ohromná věc." A Mach řekl: „Člověče, Šebestová, s tím zažijeme věcí! To teprve uvidíš!"To s těmi zajíci se stalo ve středu. A hned ve čtvrtek odpoledne soudružku učitelku někdo zdraví. Jeje, dobrý den, soudružko učitelko, jak se máte a tak dále. Byla to paní Machová. A hned o škole. Jestli se jako může ze¬ptat, jak to tomu klukovi jde.
A soudružka učitelka povídá: „Můžete být klidná, paní Machová. Tomu vašemu to jde výborně a Šebestové zrovna tak. Včera jsem dala oběma jedničku s hvězdičkou, protože věděli o zajících víc, než je napsáno v Brehmově Životě zvířat.
Jen je mi divné, že oba začali najednou všechno okusovat. Tužky, pravít¬ka, dokonce i učebnice. Řekněte mi, kdo je to učí".A paní Machová povídá: „Tak vám teda řeknu, soudružko učitelko, tohle je mi nějak podezřelý. Představte si, že včera přiběhlo za tím naším klu¬kem z lesa skoro třicet ušáků. Měli jsme jich plnej byt. Já říkám: Poslou¬chej, co to má znamenat? A on že co to má bejt, že to jsou kamarádi.
Já povídám, pěkní kamarádi. Všechno je okousaný, i nohy od židlí, a těch bobků všude, kdo to má uklízet. To víte, že jsem je vyhodila. Ale před¬stavte si, mladý pán se urazil a že než by byl naším synem, to že bude radši rackem chechtavým, a kdesi cosi. Tak jsem řekla, jen si posluž. Až tím rackem budeš, tak mi dej vědět, žvanile jeden užvanilej".
Ale soudružka učitelka najednou povídá: „No ne. Kdopak to sem přilít?" A ten racek chechtavý řekne: „Che-che-che-che, mami, che-che-che, tak se ti hlásím, che- che-che". A o paní Machovou se pokouší mrákoty. Teda řeknu vám, soudružko učitelko, to jsou dneska děti, co?